Osobní setkání mi nahradily online koučinky. Což samo o sobě s tématem upřímnosti zdánlivě nesouvisí. Nebo ano? Při setkáních naživo pracuji pouze s rodiči, bez dětí. Nicméně při jednom online koučinku jsem měla možnost vidět interakci rodiče s dítětem, které se dožadovalo počítače, na kterém jsme pracovali 🙂 A já jsem najednou trochu víc pochopila, kde může být problém. Nebudu samozřejmě odkrývat téma této konkrétní situace, ale přivedlo mě to k zamyšlení se nad tím, nakolik jsme schopni mluvit upřímně a otevřeně. My všichni, ano i vy 🙂

Chápu, není to úplně jednoduché a někdy nás mysl „oblafne“ a my ani nevíme jak. Přesto od rodičů zpravidla neslyším…dcera mě tak naštvala, že jsem jí jednu plácla…nebo…je tak drzý, že už jsem musel pořádně zařvat…Většina rodičů tuší, že takové reakce nikam nevedou. Pro mě to však může být poměrně důležitý kontext. Proto se často ptám, jak jste situaci řešili, co konkrétně jste svým dětem řekli, jak oni reagovaly… a věřte, není to proto, abych si o vás udělala patřičný „obrázek“. Dodává mi to ucelenější obraz celé rodiny, jejího fungování, náhled na to, jakým způsobem jste zvyklí situace řešit… Možná je to zčásti nevýhoda online koučinků, kde chybí prostor pro vytvoření důvěry. Zejména, když se známe krátce. Zpočátku se lidé přede mnou i trochu stydí, možná si myslí, že já jednám vždy „správně“. To je samozřejmě velký omyl.

Přesto tomu rozumím, sama jsem zažila něco podobného. Když jsem se v roce 2011 přidala k lektorskému týmu Respektovat a být respektován, zažívala jsem to podobně. O svojí výchově jsem před ostatními lektorkami radši ani nemluvila, protože jestli chci být DOBRÁ lektorka, tak přece musím mít vše zmáknuté.  Minimálně teoreticky 🙂 což jsem možná i měla. Ale víte, jak je to s tou teorií a praxí. Uvolnění přišlo až po pár letech, kdy jsem pochopila, že ukázat svoji lidskou stránku, mluvit o svých přešlapech je pro rodiče velmi úlevné. Ale pozor, na druhou stranu se mi dodnes stává, že někdo s vyděšením říká, opravdu i vy děláte chyby? Vždyť na to máte školy, kurzy… Ano, i já po těch letech dělám chyby a jsem za ně vděčná, můžu se díky nim posouvat dál. Nejsem si jistá, jestli jsou za ně vděčné i moje děti 🙂

Naštěstí mi moje vášeň pro vlastní „edukaci“ pomáhá. Už dávno na sebe nemám nároky bezchybné matky. Taky už vím, jak se svými přešlapy pracovat. Moje děti mi umí dát opravdu radikálně upřímnou zpětnou vazbu. Když tápu, neváhám si říct o pomoc. A nakonec ze svých situací těžím i při koučinku rodičů. 

Držte se! Stojí to za to!