VZTEK. Emoce, kterou všichni známe. Dokáže nás občas pěkně „čapnout“ a nepustit. Jak dlouho se nás bude „držet“, závisí na mnoha faktorech. Rozhodně je to intenzita vzteku, náš temperament, naše zkušenosti a práce na sobě. A u dětí je to ještě zralost, resp. nezralost mozku. Jejich limity jsou tímto jasně dané. Dětský mozek dozrává postupně, proto některé situace nemohou zvládnout kontrolovaně, ještě k tomu nemají dostatečně vytvořenou mozkovou strukturu.

Proto jsou malé děti tak často zaplaveni různými emocemi. Jejich emocionální vývoj a zrání teprve probíhá, nemají možnost mít situace více pod kontrolou. A je na nás, rodičích, pomoci jim a učit je s těmito situacemi pracovat.

Vztek je jedna z nejméně přijímaných emocí. Je totiž hodně „nakažlivý“, jeho energie je silná a i pro přihlížející je situace náročná. Možná Vám rodiče také říkali, okamžitě přestaň, uklidni se, běž do svého pokoje… chtěli vztek zastavit, nevidět ho, ale to není tak jednoduché. Sílu vzteku je obtížné zkrotit v krátké chvíli. A zároveň, potlačovaný vztek může hodně ublížit.

Začněme u nás, rodičů. Co tedy dělat s naším vztekem?

Asi tušíte, že zvládnout vztek je sice obtížné, ale možné. Mám na mysli zejména projevy vzteku, které mohou ublížit někomu jinému. A teď nemyslím fyzicky ublížit, i když i to se děje, ale slovně ublížit. Říct něco, co nás později bude mrzet. Nejde o to, nemít vztek, ale pracovat s energií vzteku konstruktivně. Někomu pomůže křičet, někdo si jde zaběhat, někdo má potřebu něco rozbít a někomu stačí dýchat. Cokoliv, co Vám pomáhá a je to v rámci situace možné, je fajn udělat. Často si představuju scénu ze seriálu o Boženě Němcové, kdy mladá Barbora stála u vodopádu, který hodně hučel a ona křičela jako o život. Ze všech svých sil, celé svoje neštěstí do toho vložila… No dobře, buďme nohama na zemi, křičet jako o život asi nebude vždy možné, ale třeba najdete ještě jiný, jedinečný způsob, jak se vztekem pracovat.

Vztek má ve své síle i potenciál změny. Znáte to, někdy stačí „správně se naštvat“ a jdeme do akce. Hubneme, měníme práci, partnery, přestavujeme domy a byty… 🙂 Dokonce takto konstruktivně můžeme využívat energii vzteku. Jenom je třeba dát si trochu odstup, abychom nedělali ukvapená rozhodnutí.

Naučit se pracovat s emocemi je běh na dlouhou trať. A kromě výše uvedených tipů je mnohem více možností, jak dlouhodobě ovlivňovat prožívání emočních situací. Už jsem v jiném článku zmiňovala například mindfulness. Motivovat by nás mohl i fakt, že tím, jak na sobě pracujeme, učíme naše děti.  Ano, i když se nám občas nepodaří situaci zvládnout tak, jak bychom chtěli, můžeme se omluvit, mluvit o tom, co se dělo… To vše děti vidí a je to základ pro jejich práci s emocemi. Všimli jste si, že po dětech někdy chceme mnohem více než sami zvládáme? Jak se může dítě hned uklidnit, neprožívat emoci, když na to není připravené, ani zralé. Sami s tím máme dost práce, ale u dětí někdy očekáváme, že se budou chovat jako zenoví mistři 🙂

A jak můžeme podpořit ve zvládání emocí děti?

Rozhodně pomůže empatický přístup. Nehodnotit emoci, proč nastala, proč je tak silná,… ale přijmout, že teď prostě je. Zkusit si představit, co vaše dítě prožívá a dát mu podporu, kterou potřebuje. V danou chvíli není vhodný čas na otázky, co se stalo? proč jsi to udělal? apod. Pokud jste situaci neviděli, ošetřujte emoce dítěte a udržte si odstup. Zní to jednoduše, praxe je barvitější. Některé děti potřebují obejmout, jiné chtějí být samy, některé jsou v pohybu, jiné naopak statické. Projevy u dětí mohou být velmi expresivní, některé v sobě vztek spíše dusí. Dovolte jim naplno prožít vztek, je to velmi očistné. Fyzicky zasahujte jenom když hrozí ublížení sobě nebo někomu jinému. Potom je zcela v pořádku použít naši převahu. Nemyslím agresivně, naplácat dítěti, ale zabránit destrukci, pevně a láskyplně ho držet.

Zvládnout situaci, kdy dítě prožívá vztek je velká výzva. Nejnáročnější je udržet svůj vlastní vztek, nenechat se „nakazit“ vztekem dítětem, udržet si odstup. Jedině tak můžeme být dětem nápomocní. Se svým „relativním“ klidem, úplný klid to asi nebude. S jistotou, kterou můžeme dětem nabídnout a o kterou se mohou opřít. S přijetím a pochopením pro to, co prožívají. Takové podmínky jsou nejlepší pro „dobré“ zvládnutí celé situace a zklidnění emocí.

Mluvíte někdy zpětně o situacích, které se staly? Nemyslím kritizovat, vyčítat a neustále se vracet, ale využít situaci k reflexi. Popsat, co se stalo, co jsem prožívala já, co asi prožívalo dítě. Když dokážeme otevřít téma bez obviňování, mohou si děti i zpětně spoustu věcí uvědomit. V dané chvíli toho nejsou schopné, ale s dostatečným odstupem ano. A i to jim může pomoci porozumět tomu, co se s nimi děje, jak situaci vnímá někdo jiný… A chápat, co s námi děje v náročných situacích je základ emoční inteligence. Přesto ale stále platí, že dětský mozek je nezralý a některé situace prostě nebudou děti do určitého věku schopni zvládnout.

Pokud byste měli chuť sdílet s ostatními rodiči svoje situace, přijďte na podpůrné rodičovské kruhy, které jsem pro Vás od září připravila.

Krásný zbytek léta!