„Být normální v období dospívání je samo o sobě nenormální. Adolescent se může během dospívání chovat nekonzistentně a nepředvídatelně, může trpět, ale terapii nepotřebuje. Jsou to spíše rodiče, kteří potřebují pomoc, aby se dokázali s dospíváním svých dětí vyrovnat.“
Anna Freudová, 1958

Pokud jste si otevřeli tento článek, pravděpodobně máte nebo budete mít děti v období dospívání (raději používám „dospívání“, nemá tak negativní konotace jako „puberta“). Já mám dvě dospívající děti, no děti. Dva syny, téměř muže. Staršímu synovi je za chvilku 16 let, mladšímu 14. Oddychli jste si? Máte jenom jedno dítě v tomto věku? A i tak vám to připadá moc? A víte, že je to vlastně docela zábava? Nesmírně mě baví humor mých synů, jestli mě někdo dokáže skvěle parodovat, jsou to moje děti. Jejich naprostý klid ve chvílích, kdy jsem naštvaná a dožaduju se svých práv a suše pronesené „hlavně čil, mami“, mě vlastně dost baví. Taky jejich zápal pro hru a jejich naprosto nesrozumitelné hovory s kamarády. Taky máte někdy pocit, že máte doma marťana? Fajn, tak to jste tu správně.

Co vás napadá, když se řekne puberta, dospívání? Jaké máte asociace? Zkusím hádat.
No nevím, jak to přežiju. Ať už to máme všichni za sebou. S ním to ale tříská. Jestli se na mě bude takhle tvářit, tak už jí něco řeknu. A spousta dalších věcí. Asi málokomu poběží hlavou. To je úžasné sledovat, jak se nám mění před očima. Je zajímavé, jak se hledá, jak pracuje se svým emočním laděním. Jak je najednou odvážný, nebojí se riskovat a rozhoduje se sám, je sama sebou… Intenzita našich vlastních emocí, které se objevují v interakcích s našimi teens, nám občas brání vidět i pozitivní aspekty toho nesmírně zajímavého období. Je to pochopitelné, sama to denně prožívám, přesto by byla škoda vidět jenom jednu stranu mince.

Období puberty je bezesporu velmi dynamická část vývoje našich dětí a velké změny obnáší mnohdy bolestivé hledání cesty. A taky testování, přešlapy a emoční výkyvy. Zároveň je však často opomíjená pozitivní část toho období. Můžeme sledovat přerod dítěte v dospělého parťáka, který má všechny přednosti mládí. Energii, odvahu, silný vlastní názor, pocit vlastní neporazitelnosti a chuť dobýt svět. Něco, na co jsme my sami už možná trochu zapomněli.

Obrovskou inspiraci mi přinesla kniha Daniela Siegela: Rozbouřený mozek. Všem rodičům dospívajících ji doporučuji. Jsou zde velmi srozumitelně vysvětlené biologické změny vývoje mozku a s tím související chování teenagerů. Mnohé pochopíte a věřím, že se Vám uleví 🙂

A jak může dospělý podpořit svoje dospívající „dítě“?

Nejdůležitějším a zároveň nejtěžším úkolem je udržet napojení. Používat nekonfliktní způsoby komunikace, akceptovat změny, nevytvářet tlak, být empatický rodič… Pro většinu z nás je to velká rodičovská výzva. I když teenager dává přednost vrstevníkům, je pro něho vazba s dospělým velmi důležitá, ukotvuje ho v jeho chaotickém světě.

Informací, které bych ráda sdílela je opravdu hodně. Proto jsem na toto téma připravila workshop „My a naši teens“. Jste srdečně zváni!

Krásné léto Vám přeji a hodně zábavy s Vašimi dospívajícími!