„Křičela jsem na svoji dceru, a hodně.“ líčila mi klientka na koučinku. „Viděla jsem ten šok a strach v její tváři, ale už jsem to nemohla zastavit. Měla jsem opravdu náročný pracovní den a ona odmítala jít spát. Věděla jsem, že když se nevyspí, je to ráno fakt náročný. Pořád něco chtěla a já měla ještě tolik práce… a druhý den ráno se mnou vůbec nemluvila.“

Ufff. Asi to všichni známe. Situace, kdy se nám „to“ vymkne. Někdy jsou prostě dny, kdy nám vše přeroste přes hlavu. A i když většinou víme, že nechceme křičet, vyhrožovat, ani děti trestat, naše emoce jsou v tu chvíli silnější.

Je možné zpětně něco s takovou situací udělat a napravit, co se nepovedlo? 

Práce s emocemi a jejich zvládání je většinou běh na dlouhou trať. Cesty jsou různé, v dnešní době existuje spousta knih, kurzů, meditací apod. Situaci ovlivňují proměnné jako je náš temperament, vlastní zkušenosti z dětství, motivace ke změně aj. Je tedy jenom na nás, zda budeme mít chuť, odvahu, čas a sílu měnit naučené chování. Můžeme opravdu všichni. Důkazy o neuroplasticitě jsou dnes známé, bez ohledu na věk je možné začít kdykoliv. Z novějších výzkumů také vyplývá, že jedním z velmi účinných nástrojů je mindfulness. Pokud máte zkušenosti s meditacemi, budou pro vás techniky mindfulness srozumitelné a můžete je zkoušet praktikovat sami. Nebo můžete projít kurzem, kde vás naučí praktikovat tuto meditaci. Mě se osvědčila kniha Hledej ve svém nitru. Existuje ale i řada jiných, zkuste projít internet a uvidíte, co vás osloví.

Tyto dlouhodobé aktivity jsou fajn a možná jedinou trvalejší cestou ke změně chování. Co ale udělat teď, když s vámi dítě nemluví a vy se cítíte provinile?

S rodiči se vždycky snažím opustit pocit viny. On totiž k ničemu moc není. Situace už je pryč a vyčítat si to a cítit se špatně z nás lepšího rodiče neudělá. Je fajn si ujasnit, že takto se chovat nechceme. Že to bylo pod vlivem silných emocí a že jsme někde zanedbali péči o sebe. Mimochodem na téma sebelásky jsem napsala článek.

Mojí klientce jsem nabídla jiný způsob. Prošly jsme si společnou vizualizací, kdy se ona dívá na celou situaci jako pozorovatel. Přehrála si zpětně vše, co se stalo, dívala se sama na sebe, na dceru a jejím úkolem byla zjistit, co obě dvě potřebují. Jaké konkrétní potřeby mají natolik frustrované, že máma křičí, dcera nespolupracuje a celý večer je jedno velké fiasko, kdy dítě usíná pozdě a maminka nedokončí práci.

A najednou to bylo mnohem jasnější. Ano, dcera potřebovala, aby s ní máma byla chvilku při usínání. Ještě to někdy potřebuje a když jí maminka vyhoví, většinou je to opravdu na chvilku. Máma potřebovala dodělat práci, má velký pocit zodpovědnosti, když něco slíbí. A najednou jí došlo, že nebyla schopná odmítnout požadavek šéfa, jestli může doma prezentaci dokončit. Možná mohla říci ne, ale neřekla. A ano, otevřely jsme velké téma vlastních hranic.

Klientka se dceři omluvila, vysvětlila jí, proč křičela a řekla, že je jí líto, že nepoznala, jak moc ji při usínání potřebuje.

Ukázala dceři, že když udělá chybu, umí za ni přijmout zodpovědnost. Pracovala na uvědomění si celé situace, otevřela si téma vlastních hranic… a to je myslím dobrý způsob, jak příště situaci zvládnout lépe. Vědomý přístup k rodičovství.

Pokud řešíte podobné situace a potřebujete podpořit, napište mi!

Držím nám všem palce na cestě vědomého rodičovství!