Pokud jste rodiče, tak jste si asi všimli, jak moc nás rodičovství mění, vystavuje nekončícím výzvám a každodenně atakuje vlastní představu o nás samotných.

Vzpomínáte, jak jsme si dříve (rozuměj před dětmi) mysleli, že máme málo času, štve nás nepříjemný šéf a hledali jsme opravdovou lásku… a potom přišly děti. Time management 5. generace máme v malíku, škálu našich emocí jsme si podstatně rozšířili a už víme, jak vypadá bezmezná, nekonečná láska.

Naše děti. Dokážeme je milovat, přestože nám občas nemilosrdně svítí do tmy. Chce to kuráž a otevřenou mysl. Když ale přijmeme možnost růst společně, rozvíjet vztah v naší vzájemné interakci, jsme na dobré cestě. Děti nám totiž zrcadlí přesně to, co potřebujeme.

Velké dobrodružství může začít!

Když se v úvodu kurzů ptáme rodičů, s čím přicházejí a co chtějí změnit, zpravidla odpovídají: „Moje dítě je…, naše děti dělají…, měli by se chovat…a nechovají, je to v pořádku?…“. A jak myslíte, že vypadají závěrečné reflexe? „Vím, že mám se sebou ještě hodně práce…, chci změnit způsob, jak na děti reaguji…, ráda bych našel/našla víc času pro sebe…“. Asi jste pochopili, jak se změnil úhel pohledu. Z původního oni na já. A tato změna je poměrně zásadní.

Většina rodičů pochopí, že se děti chovají nějakým způsobem zejména v důsledku našeho chování. A když tedy změníme sebe, svůj pohled na věc, svoje chování, svůj způsob komunikace, můžeme změnit i chování dětí. Pokud jsme například dosud zlehčovali emoce dětí, možná musely projevy vzteku, smutku, obav ještě více zesílit, abychom pochopili důležitost situace. A nám se potom chování dětí může zdát přehnané. Nebo se naopak uzavírají a my řešíme, proč se nám nechtějí svěřovat. Možností, jak mohou děti reagovat, je mnoho. Každopádně je zde velké neporozumění na obou stranách.

Když pochopíme, jak v takové situaci reagovat, aby dítě vědělo, že beru vážně jeho aktuální stav, jsem mu oporou a zároveň v něm podporuji schopnost situaci zvládnout. A to může mnohé zlepšit. Nuancí, které mohou nastat je mnoho a dovedností, které k této vědomé komunikaci potřebujeme, je také dost. Je to, tuším pro každého z nás, cesta na dlouhou trať. Jak rychle na této cestě budeme postupovat záleží hlavně na nás. Každý má jiné osobnostní předpoklady, jinou historii a jiné hodnoty. Ale pokud chceme, můžeme. Úplně všichni, i ti největší cholerici, kterým k rychlému startu stačí často pouhé vteřiny 🙂

A co se děje potom? Z vlastní zkušenosti musím říct, že neznám trpělivější parťáky, než jsou moje děti. Když jsem před mnoha lety začala chodit na kurzy, hledala nové cesty, snažila se zvládat své emoce…, tak mě naprosto dojímalo pochopení mých dětí. Jejich trpělivost, když jsem se omlouvala za nezvládnutí situace, nebo chápavé pohlazení, když jsem měla pocit, že jsem na pokraji fyzických sil. A zároveň velká společná radost, když se mi dařilo. Najednou se dalo domluvit na čemkoliv, když jsem byla upřímná k sobě, k dětem a otevřeně mluvila o tom, co potřebuji a proč. Žádné hry, manipulace, útok na city, nucení k poslušnosti. Otevřená upřímná komunikace. A to není málo.

Držím palce nám všem, rodičům, kteří přijímají rodičovství jako příležitost osobního růstu. Stojí to za to!